„Ještě když jsme čistili sad, zahlédl Bob ve farmářském časopise inzerát na příručku o prořezávání, a protože se mu zdála užitečná, napsala si o ni. Přišla obratem, spolu s velkým barevným plakátem, zobrazujícím potřebné nářadí. Bob si napsal o všechno. Ohnuté pilky, krátké nůžky, dlouhé nůžky, krátké štípačky, dlouhé štípačky, nože a sekáčky. Vesměs ničivé nástroje. Toho roku se Bob cvičil na šlahounech a keřích, jež několika jistými řezy proměňoval v pahýly. Příští jaro spořádal sad. „Tohle musí pryč“, pošilhávaje napřed do knížky o prořezávání a potom na jedinou živou větev na stromě. A větev šla pryč a strom uhynul.
„Příživníci!“ řekl pohrdlivě, a uchopiv jediné živé výhonky na třesoucí se švestce, ušmikl je svým ohavným nářadím. Strom zahynul. Bob byl dotčen. „Takhle to tu je napsáno,“ ukazoval mi v knížce. „Ano, ale snad se to vztahuje jenom na nové, mladé stromky,“ namítla jsem. „Naše jsou možná čtyřicet až padesát let staré a slabé a vyžilé.“
„Pak stejně nejsou na nic,“ uzavřel Bob diskuzi. „
Betty MacDonaldová
Tento text byl napsán před 70-ti lety v Americe. Někdy je děsivé do jakých detailů se historie opakuje. Naše stromky naštěstí patří do skupiny těch nových a mladých, ale jinak se k tomuto textu určitě hlásíme :-)